Většina mladých lidí a prarodičů se shodne, že by se babičky a dědové měli do péče o vnoučata zapojovat pravidelně. Představy o tom, jak moc a co to vlastně znamená, se ale rozcházejí. Vyplývá to z Velkého průzkumu rodin finančního domu UNIQA. Letní prázdniny i proto představují každoroční zkoušku vztahů i schopností organizace pro mnoho rodin: kdo se postará o děti, když rodiče musí do práce?

Pro rodiče, kteří nemají k dispozici pomoc prarodičů ani jinou formu hlídání, představuje osm týdnů letních prázdnin mimořádnou zátěž.

„Prázdniny znějí jako období odpočinku, ale pro mnoho rodičů jsou spíš dvouměsíční logistickou operací. Samozřejmě záleží na věku dítěte, možnostech práce z domova i dalších okolnostech. Jeden rodič má ale zpravidla čtyři týdny dovolené, kterou navíc potřebuje využít i během roku. Dítě má přitom volno celé léto. A ten rozdíl musí někdo pokrýt,“ říká psycholožka Eva Klímová.

Pokud rodina nemá k dispozici prarodiče, nemůže si dovolit letní tábory nebo alespoň jeden z rodičů nemůže pracovat z domova, dostává se podle ní pod obrovský tlak.

„Rodiče řeší, kde dítě bude, kdo na něj dohlédne, jestli bude v bezpečí, co bude celé dny dělat a jak při tom zvládnou vlastní práci. Často mají pocit, že nikde nejsou dostatečně – v práci je trápí výčitky, že neodvádějí maximum, doma zase, že se dítěti nevěnují tolik, kolik by chtěli. Pokud je na to rodič sám, psychická i finanční zátěž je ještě výraznější,“ vysvětluje psycholožka.

Podle ní není pomoc okolí jen praktickou otázkou. Je důležitá také pro duševní zdraví rodičů.

„Řekněme si otevřeně: rodiče nepotřebují pomoc jen proto, aby mohli chodit do práce. Potřebují si občas také odpočinout, vyspat se, zařídit si vlastní věci nebo prostě na chvíli přestat být neustále ve střehu. Není to známka selhání ani pohodlnosti. Je to naprosto normální lidská potřeba,“ doplňuje.

Idealizujeme si prázdniny u babičky? Výsledky průzkumu zároveň ukazují, že i sami prarodiče mají poměrně vysoká očekávání ohledně své role.

„Více než sedm z deseti českých prarodičů si myslí, že by měli s vnoučaty jezdit na výlety nebo dovolené, a 64 % je chce učit praktické věci. Více než polovina prarodičů má za to, že by měli svá vnoučata také hlídat a vyzvedávat, reálně tak činí 44 %,“ vysvětluje Lucie Urválková, finanční ředitelka UNIQA.

Mladí lidé přitom v obou zemích často říkají, že „klasické babičky“, které pekly buchty, vařily a trávily celé prázdniny s vnoučaty, dnes mizí.

„Podle Velkého průzkumu rodin UNIQA si však sami prarodiče myslí, že s péčí o vnoučata pomáhají víc, než jejich dospělé děti vidí. I tak jsou většinově přesvědčeni, že by měli pomáhat ještě víc,“ uvádí Prokop Vejda z agentury NMS, která studii zpracovávala.

Jak je možné, že obě generace vidí stejnou situaci tak rozdílně?

„Každý si pod pojmem pomoc představuje něco jiného. Mladí rodiče potřebují hlavně praktickou pomoc – vyzvednout dítě ze školky, postarat se o něj během nemoci, vzít si ho na několik dní během prázdnin

nebo ho pravidelně hlídat. Pokud taková pomoc nepřichází, mají pocit, že jsou na všechno sami,“ vysvětluje E. Klímová.

Potřeby mladých rodin chápe. Oba rodiče často pracují, bydlení je drahé, letní tábory stojí tisíce korun a školy i školky jsou přes prázdniny zavřené. Když pak vidí, že prarodiče mají čas na cestování nebo své koníčky, ale ne na vnoučata, mohou cítit zklamání. Zvlášť pokud sami trávili dětství u svých babiček a dědečků.

Současně ale upozorňuje, že své vzpomínky často idealizujeme: „Ani naše babičky nebyly vždy nadšené z toho, že mají celé léto plný dům dětí. Mnohé to dělaly proto, že se to od nich očekávalo a jiná možnost prakticky neexistovala. O jejich únavě se tehdy jednoduše nemluvilo.“

Dnešní prarodiče mají vlastní život

Pomoc ale může mít mnoho podob. Prarodiče často považují za podporu už to, že přijdou na návštěvu, uvaří oběd, koupí vnoučatům oblečení, finančně přispějí nebo je vezmou na výlet.

„Jejich pocit, že pomáhají hodně, je zcela oprávněný. Jen nemusí jít o pomoc, kterou mladá rodina právě nejvíce potřebuje. Proto je důležitá otevřená komunikace,“ dodává E. Klímová.

Dnešní prarodiče navíc často ještě pracují. Mnozí odcházejí do důchodu až ve chvíli, kdy jsou jejich vnoučata už několik let na světě. Chtějí cestovat, sportovat, věnovat se svým zájmům nebo si po desítkách let práce konečně užívat život podle vlastních představ.

„Neměli bychom si prarodiče představovat jako lidi, kteří už nemají vlastní potřeby. Mohou mít zdravotní problémy, být unavení nebo stále chodit do zaměstnání. Často navíc patří do takzvané sendvičové generace – pomáhají svým dětem, vnoučatům i velmi starým rodičům. Je úplně možné, že své vnouče milují, ale týden nepřetržité péče už fyzicky nezvládnou. Láska a kapacita nejsou totéž,“ říká psycholožka.

Peníze hrají větší roli, než si připouštíme Podle průzkumu UNIQA je každý čtvrtý prarodič z péče o vnoučata vyčerpaný. Míra vyčerpání navíc roste s klesajícími příjmy.

„O penězích se v rodinách mluví těžko. Přitom když jsou vnoučata několik dní u prarodičů, něco to stojí. Jídlo, doprava, zmrzlina, koupaliště nebo jiný program. Pro člověka s nižším důchodem to může být citelný zásah do rozpočtu,“ vysvětluje Klímová.

Podle psycholožky prarodiče jen zřídka přiznají, že si delší péči finančně nemohou dovolit: „Raději řeknou, že jsou unavení nebo že se jim to nehodí. Mladí rodiče si pak mohou myslet, že o vnoučata nemají zájem, přitom skutečný důvod je úplně jiný.“

Proto doporučuje mluvit o možnostech otevřeně: „Zkuste říct například: Potřebujeme během léta pokrýt deset pracovních dní. Kolik dnů byste reálně zvládli? A co bychom vám mohli zajistit, aby to pro vás nebyla příliš velká zátěž?“

Finanční ředitelka UNIQA Lucie Urválková upozorňuje, že mnoho českých domácností funguje bez dostatečné finanční rezervy a ochrany. „Péče o vnoučata není jen otázkou času a ochoty, ale stále častěji také finančních možností. Náš průzkum ukazuje, že ekonomická situace domácností může ovlivňovat i mezigenerační vztahy. Pokud rodina nemá vytvořenou dostatečnou finanční rezervu, každé období zvýšených výdajů přináší další stres. Schopnost vytvářet si finanční rezervy a dlouhodobě plánovat se proto stává jedním z klíčových předpokladů odolnosti českých domácností.“

Pomoci může i komunita

Řešením podle Evy Klímové není jen větší zapojení prarodičů, ale také širší spolupráce mezi rodinami: „Dříve bylo běžné, že děti trávily část prázdnin u jedné tety, část u druhé nebo u známých. Podobně mohou dnes fungovat i rodiny s kamarády, kteří mají děti stejného věku. Mohou se v péči během léta střídat.“

Společně strávený čas prospívá dětem i prarodičům. Děti získávají další bezpečný vztah, učí se rodinné historii i praktickým dovednostem, které jim škola ani mobil nenabídnou. A prarodiče díky vnoučatům zůstávají v kontaktu se současným světem, cítí se potřební a nacházejí nový smysl i radost v každodenním životě.