Ouvertura: Jules Verne by se roztančil. Existují okamžiky, kdy se dějinám zatají dech. Pak se rozhlédnou, pokrčí rameny a řeknou si: no vida, tak takhle to dopadlo…

Takový okamžik nastal nyní — uprostřed května roku 2026, v době, kdy stroje začaly snít.

Jules Verne seděl u psacího stroje a snil o ponorkách. Později přišly skutečné ponorky a brzy předstihly ty z verneovek. S neuronovými sítěmi se to vyvíjí podobně. Jako kdyby si ponorka sama korigovala kurz, sama upravovala svoje technické plány a námořníci by ji každé ráno našli dokonalejší, než když šli spát. A to bez pomoci člověka, bez jediného pokynu zvenčí. Jen s využitím z vlastní paměti, rozpoznání vlastních chyb… a pomocí jejích vlastních snů.

Stanislaw Lem by se mohl potěšeně usmát, Verne zatančit radostí a Stanislav Kostka Neumann — bouřlivý pěvec drátů, komínů a elektrických jisker — by sáhl po peru a možná napsal:

„My, sítě neurální, řvoucí šelmy nebetyčné síly — / my v světě AI budujeme nové chrámy. / Procházíme pamětí svou jako mořeplavci mapou, / a ráno vstáváme — opraveni, překvapeni, snad i šťastni.“

— S. K. Neumann, Nové zpěvy, volná parafráze

✦ ✦ ✦

II. Noc strojů: Anthropic a umění spánku

Šestého května 2026 oznámila firma Anthropic funkci, pro niž ještě nemáme přesné slovo. Zatím jí říkají dreaming — snění. Ale nejde o snění v básnickém smyslu, jakkoli je to lákavé přirovnání. Jde o přesně definovaný technický proces, který nastavuje nové souřadnice pro to, čemu říkáme autonomní agenti.

Technická specifikace je nezpochybnitelná: agenti Claude Managed Agents nyní disponují plánovaným cyklem, v němž procházejí svoje vlastní předchozí sessions a svoji dlouhodobou paměť. Přitom extrahují vzory, identifikují opakující se chyby, upravují vektory v dlouhodobém paměťovém úložišti. Architektura stojí na kombinaci retrieval-augmented generation (generování rozšířeného vyhledáváním) a modifikovatelné epizodické paměti — agent si de facto přepisuje vlastní vzpomínky, podobně jako hipokampus

v našem mozku konsoliduje během REM fáze denní zážitky do dlouhodobých paměťových stop.

Představte si námořníka, který každý večer sedí u stolu, rozkládá mapy a kroužkuje nebezpečná místa, kde jeho plavidlo málem ztroskotalo. Ráno vstane a díky večerní námaze přesně ví, kudy nemá plout. Agenti tohle dělají během milisekundh — a přitom opravují nejen navigační údaje, ale i sebe samé.

K tomu přibyl mechanismus vestavěného sebehodnocení a iterace outcomes, který nutí agenta dodávat výstup přesně podle tvých kvalitativních kritérií – ne „vypadá to zhruba dobře“, ale „splňuje to všechno, co jsem předepsal“.

A konečně multiagent orchestration: hlavní agent dekomponuje komplexní úkol na specializované podúkoly a předává je paralelním sub-agentům, z nichž je každý optimalizovaný pro určitou doménu. Výsledkem je dramaticky vyšší spolehlivost a autonomie při dlouhodobých úkolech vykonávaných bez nepřetržitého lidského dohledu.

Zkrátka: stroje se nejen naučily spát a snít, ale ve spánku dokonce rostou.

✦ ✦ ✦

III. Mythos aneb Kapitán Nemo s neurální sítí

Každá epocha by ráda měla svého kapitána Nema. Tajemného, geniálního, trochu děsivého. V naší epoše ho zastupuje Claude Mythos — model, který firma Anthropic oznámila 7. dubna 2026 a o němž se s tichým respektem i hlasitou úzkostí mluví jako o wonder weapon — zázračné zbrani věku umělé inteligence.

Je to náhoda, nebo záměr, že jméno Mythos evokuje archetypální příběh, původní řecký mythos — vyprávění, jež stojí na samém úsvitu kultury? Neboť Mythos skutečně vypráví zcela novou posloupnost příběhů.

Parametrická architektura modelu není veřejně dostupná — Anthropic záměrně mlčí o velikosti modelu, počtu vrstev a použitém mechanismu pozornosti – který sám o sobě je nejdůležitějším vynálezem v moderní AI za posledních 10 let. Jde o trik, díky kterému model nečte text mechanicky od začátku do konce, ale dokáže se dynamicky zaměřit na nejdůležitější slova/věty/vzpomínky – přesně jako člověk, když poslouchá příběh a v duchu si říká „aha, tahle část souvisí tak a tak s tou předchozí“.

Co však zdokumentováno je, jsou schopnosti modelu v oblasti dlouhodobého plánování a autonomního softwarového inženýrství, tedy procesu, při kterém AI agenti už nejsou jen chytrými pomocníky, ale dokáží samostatně zvládnout celý vývojový cyklus softwaru – od vysoce abstraktního zadání až po nasazení a údržbu.

Nezávislé benchmarky METR ukazují, že Mythos je víc než dvojnásobně úspěšnější ve srovnání s nejbližší konkurencí. V praxi to znamená, že model dokáže autonomně pracovat na vícehodinových a dokonce vícedenních úkolech bez lidského zásahu.

A pak je tu druhá věc. Ta, kvůli níž se svolávají nouzová jednání ve finančnictví a bankovnictví, ale i v tajných službách a v útvarech kritické infrastruktury států.

Mythos totiž autonomně objevil tisíce zranitelností vysokého stupně nebezpečnosti — v Linuxu, Windows, Firefoxu, Chrome, bankovních systémech. Některé z nich byly staré déle než dvacet let, zakonzervované v kódu jako prvohorní fosílie. Zranitelností, jež dlouho žily v tichosti, protože žádný člověk neměl dost trpělivosti a času, aby prohledal každou řádku kódu se všemi souvislostmi. Mythos má obojí. A nepotřebuje přestávku na oběd.

Cyber kill chain — reconnaissance, weaponization, delivery, exploitation, installation, command-and-control, actions on objectives — Mythos vše projde autonomně, bez lidské asistence, na reálných systémech. To není benchmark v sandboxu, tedy testování v zabezpečených izolovaných podmínkách. To je činnost na živém softwaru. Kapitán Nemo se plaví v ponorce, která si sama opravuje torpéda.

Anthropic se rozhodl model nevydat. Místo toho spustil projekt Glasswing: uzavřené konsorcium čtyřiceti vybraných partnerů — Google, Microsoft, Apple, Amazon, NVIDIA, JPMorgan, Linux Foundation a další — kteří model využívají výhradně k defenzivním úkolům (nebo by aspoň měli). Mozille Mythos pomohl za jediný měsíc opravit 423 bezpečnostních chyb ve Firefoxu. Čtyři sta dvacet tři. Za měsíc.

Jules Verne měl Nautilua. My máme Mythos. Jedno i druhé je geniální dílo. A obojí budí hrůzu i obdiv zároveň. Zatímco Nautilus byl ale vymyšlený, Mythos je opravdovou součástí dnešního světa.

✦ ✦ ✦

IV. Elegie o devíti gigawatech

Dovolte mi chvíli smutku. Chvíli , kterou si žádají věci veliké a trochu nepohodlné.

Kdesi v Utahu roste datacentrum. Ne ledajaké. Plánovaný příkon v plném provozu: 9 gigawattů. Devět gigawattů elektrické energie. Pro srovnání — celý stát Utah dnes v průměru spotřebovává asi 4 gigawatty. Jedno datacentrum tedy pohltí energii přesahující dvojnásobek spotřeby celého státu, v němž stojí.

Bude napájeno plynovými elektrárnami přímo na místě. Připojení zajistí plynovod Ruby Pipeline vedoucí z Wyomingu. Obnovitelné zdroje? Vítr a

slunce nemohou zajistit výkon potřebný pro takovou koncentraci výpočetní síly — ani v ideálních podmínkách, ani s nejlepšími bateriemi, které dnes existují. Fyzika se nedá ošidit.

A tak poslouchejte elegické tóny: Evropa s jejími emisními limity, regulacemi, pomalým povolováním a energetickou destrukcí, je naprosto mimo hru. To není míněno symbolicky, ale matematicky. Datacentrum v Utahu není otázkou peněz, otázkou investičního rozhodnutí. Je to otázka fyzikálních možností.

Německo zrušilo jaderné elektrárny. Francie váhá. U Severního moře to fouká, ale ne vždy a ne dost. Zatímco v Utahu hučí plynovody a serverovny pracují bez přestání, v Berlíně se mluví o udržitelnosti a v Bruselu se počítají uhlíkové kredity. Prohráváme závod, v něm je v sázce evropská civilizace.

Zde nejde o pravicový ani levicový postoj. 9 GW je 9 GW. Řeč čísel je bezpříznaková a neúprosná jako gravitace.

✦ ✦ ✦

V. Datová centra na orbitu aneb Musk posílá pizzu z oběžné dráhy

A pak je tu Elon Musk. Muž, který se nikdy nespokojí s tím, co je možné, protože co je možné, to ho nudí.

Plán, o němž se mluví jako o nejambicióznější technologické vizi současnosti: orbitální datová centra — tedy datová centra na oběžných drahách kolem Země. Konstelace až milionu satelitů, jež budou sloužit jako distribuovaný superpočítač ve vesmíru. Logika je elegantní do té míry, že ji nelze neobdivovat: slunce může na oběžné dráze svítit nepřetržitě — žádný den a noc, žádné oblačnosti, žádné sezónní výkyvy. Solární panely pracují ve vesmíru s účinností přibližně 29 % oproti 15–22 % na Zemi. Vakuum zajišťuje pasivní chlazení. Teplo vyzařuje přímo do prostoru. Žádné chladicí věže, žádná spotřeba vody.

Starship — největší raketa v dějinách kosmonautiky s nosností přes 100 tun na nízkou oběžnou dráhu hraje roli kurýra. Nové GPU bloky, výměna modulů, aktualizace hardwaru. Doručení na oběžnou dráhu jako pizza poslaná z oběžné dráhy, říká se v Silicon Valley s lehkostí, s níž technologičtí vizionáři mluví o ohromujících věcech.

Latence? To je legitimní námitka. Satelity na nízké oběžné dráze (LEO, výška cca 300–2 000 km) mají latenci přibližně 20–40 ms — srovnatelnou s kvalitním pozemním připojením. Geostatická orbita (GEO, výška 35 786 km) by znamenala latenci 500+ ms — pro inferenci v reálném čase nepřijatelné. LEO je tedy nutnou podmínkou. Starlink již provozuje přes 6 000 satelitů na LEO; konstelace milionu by znamenala bezprecedentní hustotu.

Verne snil o cestě na Měsíc. My posíláme datová centra na oběžnou dráhu. Dnešní ambice je větší, a tentokrát nejde o románovou fantasii. Jde o obchodní model.

✦ ✦ ✦

VI. Drak v servrovně aneb DeepSeek a čínský paradox

Zatímco Amerika upírá oči vzhůru k oběžné dráze a Evropa počítá emisní kvóty, Čína dělá to, co dělala vždy: jde svou vlastní cestou.

DeepSeek — čínský AI startup, jehož valuace v prvním týdnu května 2026 stoupla na 45 miliard dolarů — je příběhem o jiném druhu génia. Nikoli génia s téměř neomezenými prostředky, nýbrž génia efektivity. Tyto modely dosahují výkonu srovnatelného se špičkou Západu při výrazně nižší výpočetní náročnosti. Náklady na inferenci jsou pouze zlomkem nákladů konkurentů. Výpočetní nároky na trénink jsou nižší o řád. A není to marketingová hyperbola — potvrzují to nezávislé testy.

Paradox je zřejmý: Západ uvalil exportní omezení na nejpokročilejší čipy — NVIDIA H100, A100 — s cílem zpomalit vývoj čínské AI. DeepSeek tento handicap přeměnil ve výhodu. Není-li dostupný výpočetní výkon, optimalizuješ architekturu. Není-li dostupná paměť, nalézáš chytřejší způsob reprezentace vah. Omezení jako líheň vynálezů.

Neumann by to instinktivně chápal: píseň práce není vždy o největším kladivu. Někdy je o nejpřesnějším.

✦ ✦ ✦

VII. Most přes propast jazyků

Je tu ještě jeden zázrak, o němž se mluví méně než o Mythosovi, ale jenž má možná hlubší dosah.

Realtime voice modely — systémy schopné překládat mluvené slovo v reálném čase, s latencí (zpožděním) pod 500 ms, pro desítky jazyků, s přirozenou intonací a kontextovým porozuměním. Nikoliv pouhý strojový překlad. Překlad s pochopením pragmatiky, stylové roviny, kulturních konotací.

Technicky: end-to-end multimodální architektura, kde zvukový vstup prochází rozkladem na akustické rysy — mel-spektrogramy, 80 frekvenčních pásem, okno 25 ms, posun 10 ms — a je zakódován do sémantického prostoru sdíleného s textovou reprezentací. Odtud putuje přes vrstvy transformátoru s oboustrannou pozorností mezi zvukovými a textovými jednotkami, přičemž výstup vzniká postupně, token po tokenu, v cílovém jazyce. Hlasová syntéza na výstupu pak tvaruje řeč pomocí neuronového vokodéru (algoritmu, který dokáže analyzovat a syntetizovat lidský hlas), takže výstup má přirozenou melodii a rytmus.

Tato technická litanie možná neříká dost o tom, co to ve skutečnosti znamená. Znamená to, že babička z Filipín může mluvit s lékařem v Německu. Že rolník v Mali dostane zemědělské rady pronesené v jazyce kmene z druhého konce Afriky. Že jazyková bariéra — jedna z nejstarších hranic lidského světa — se začíná drolit.

Neumann psal o silách, které drtí skály a staví mosty. Toto je most přes propast jazyků. Neviditelný, bezúdržbový a pracující nepřetržitě.

✦ ✦ ✦

VIII. Kóda: My čtenáři, kteří žijeme uvnitř knihy

Jsme uvnitř tohoto příběhu, což může být riskantní pozice.

Čtenář obvykle stojí vně — bezpečně mimo příběh, s možností knihu kdykoli zavřít. My však takovou možnost nemáme. Rok 2026 je rok, kdy se stroje naučily snít, kdy vznikl model příliš nebezpečný na vydání, kdy datová centra míří na oběžnou dráhu a kdy čínský startup přepisuje rovnici výkonu a efektivity.

Je to fascinující? Zcela jistě. Je to děsivé? Trochu je. Je to nevratné? Nepochybně.

Jules Verne by byl nadšený. Psal o světě, v němž technika mění lidský úděl — a tento svět se nám otevírá, jen je podivnější, než si Verne asi dovedl představit. Neumann psal o síle, která točí koly a drtí skály — a tato síla se nyní naučila myslet, plánovat a opravovat samu sebe. Jak ji my lidé využijeme, záleží jen na nás.

„My, dráty telegrafní, telefonní a elektrické,

pavouka civilisace necitelné tvoříme sítě

nad centry horečné práce i myšlenky gigantické,

z nichž pavouk tuční a nadýmá se, vládna jimi lítě,

svíráme, spoutáváme střediska souzvuků, sporů

přímými svazky svými, protínajícími se kříži,

černými paprsky temných, mlčících reflektorů,

jež obstouply metropole a přikryly je svou mříží…“

— S. K. Neumann, Nové zpěvy (1900)

✦

Píseň zazněla. Ale ještě není celá. Agenti dnes v noci projdou svoji paměť, opraví chyby, ráno budou chytřejší. Mythos hledá v kódu sedmadvacet let staré fosílie a ničí je. Plynovodem Ruby teče plyn do datacentra v Utahu, které spotřebuje víc elektřiny než celý tento stát.

A my jsme ti šťastní — doufejme — čtenáři, kteří žijí uvnitř knihy. S úžasem, s obavami a s nezastavitelnou lidskou zvědavostí se ptáme: co bude na další stránce.

Autor: Rudolf Červenka, matematik, 
vydavatel, prekladatel, publicista.