Špatný a nefunkční vztah umí rozpoznat každý. Ne všichni ale dokážou z takového vztahu odejít. Proč? Odpověď je naprosto iracionální – i když vám rozum velí odejít, srdce a cit vás stále intenzivně drží na místě. Stále ho milujete, i když není důvod. Proč se tento zásadní paradox vlastně děje?

Překvapivou odpověď nabízí Petr Casanova, odborník na vztahy a autor bestsellerů o seberozvoji 250 zákonů lásky, Proč či Dvanáct srdcí.

Kdo z nás kdy neměl kamarádku či kamaráda, kteří ve vztahu trpěli, a přesto partnera stále milovali. A kolikrát si na vaše rady, ať už ho konečně opustí, povzdechli: „Když ty to nemůžeš pochopit.“ A měli pravdu. „Srdce to s námi vždycky myslí dobře, jen jeho spády nejsou rozumem vždycky pochopitelné,“ říká na toto téma Petr Casanova. „To, že zůstáváme se špatným člověkem, je krok, který v určité fázi vývoje nejvíce potřebujeme. Je to podobné, jako když nám tělo při nesprávné životosprávě dá najevo, že je něco špatně, a vezme nám to, čeho si nevážíme – zdraví. Jestliže si dlouhodobě nevážíme svých přátel, zapomínáme na blízké a hlavně sami na sebe, srdce nám dá lekci zrovna tak,“ dodává Casanova.

Odrazit se ode dna

Vše souvisí s jednoduchým pravidlem: kdo si sám sebe neváží, toho nerespektují ani druzí. „Představme si krásné rajče, které má na sobě cenovku s lacinou cenou. Ihned zapochybujeme, že je dobré, a když ho pak trochu pomačkáme, není nám ho ani líto. A stejné je to s lidmi, kteří sami sebe před lidmi ponižují. Poté mají u sebe partnera, který si jich neváží. Jediné, co jim pomůže, je až samotné dno. Od toho se mohou odrazit,“ ilustruje situaci Petr Casanova a ihned přichází s další metaforou.

„Člověk se špatným partnerem je jako džbán plný zkyslého mléka. Ten džbán důvěřivě čeká, až mléko zesládne, ale časem pochopí, že se tak nestane. A až tehdy džbán mléko s pláčem vylije, slzy ovšem stěny džbánu očistí a poté bude jako nový. I lidé jsou ihned po konci vztahu prázdní a nešťastní. Tonou ve vzpomínkách na dávno zmizelé čerstvé a voňavé mléko. Jsou uzavřeni v iluzi minulosti a neuvědomují si, že reálně už takové mléko neexistuje. Je jen to zkažené a kyselé. Poté se ale podaří to hlavní – uvědomí si, že je lepší být sám než se špatným partnerem. A mají najednou spoustu prostoru a chutí poznávat nové lidi, nová prostředí a svět, který předtím neviděli.“

Srdce to s námi myslí nejlíp

Možná zde se skrývá podstata problému: až když s námi život zatřese, dokážeme se vzpamatovat. Najít sílu odrazit se ode dna a znovu si sami sebe vážit. Jsme přece unikát se spoustou předností a jedinečných vlastností, tak si toho važme!

Náš paradox srdce a rozumu tak vlastně má svou logiku. Ve skutečnosti nás city nutí do dalších extrémů a nepříjemného soužití jenom proto, abychom dobře poznali to, čemu se napříště vyhnout. „Srdci totiž jde o víc než jen o to, abychom opustili špatného partnera. Hlavně chce, abychom už nikdy žádného takového nechtěli,“ uzavírá Petr Casanova.