Vyrostete a tak trochu doufáte, že víte, co to je být dospělý. Znamená to vědět, kdo jsem, co chci a s kým to chci. Ale má to háček! Ve výběru partnera totiž vlastně úplně na výběr nemáte. I proto se stále pohybujete v kruhu. Chcete z něj ven?

O tom, s kým budete spát, už nerozhodují rodiče ani společnost. Nikdo vám neplánuje manželství, protože pole ani statky dědit nebudete a grunty spojovat nemusíte. Zdá se, že vaším vyvoleným může být kdokoli. Když se ale nad svými dosavadními partnery zamyslíte, vidíte sami, že to není tak úplně pravda.

Partnera jsme si nevybrali my

Čím více nabíráme životních zkušeností, tím více se nám rovnají priority. Přicházíme na to, že největší láska už nemusí mít roztrhané džíny a náušnici v nose. Možná ani nemusí poslouchat tu správnou hudbu. Začneme si přát prostou blízkost s druhým člověkem. Pochopení a otevřenou komunikaci. Ale řešení problémů se nemění a my jsme jako v kruhu. Opakují se nám témata hádek, nepříjemné pocity nedorozumění i problémy k řešení. Nejednou zůstaneme stát jako opaření: „Ty se chováš přesně jako můj táta.“ Kořeny hledejme právě tam - v našem dětství.

Láska s uzlíky

V prvních letech života neřešíme, jak vypadáme, kým budeme a zda si máme hrát s bábovičkou nebo traktorem. Děláme to, co nám dělá radost. Jednoduše a nekomplikovaně milujeme život. A stejně samozřejmě počítáme s tím, že si zasloužíme být milovaní. Jsou tu ti dva dospělí. Jeden je měkoučký a voňavý, druhý nás umí vyhodit až do nebe. A vždycky nás znovu chytne. Tak to přece musí být ta láska! Jenže láska, kterou jako děti dostáváme, nikdy není jen chápající a oceňující. Někdy je to tvrdá láska, když dostaneme na zadek. Někde je to láska rodiče v depresi, který v nás vyvolává pocity, že se o něj musíme postarat. Někdy je to přehnaně úzkostná láska, která nás dusí a nevíme kudy kam. A přesto nás celý tenhle balík vybaví do života poselstvím: „Takhle to má správně vypadat!”

Dospějeme a tyhle vzorce v nás zůstanou. A nejenom ty. Jsou na nich namotané i naše dětské reakce. Odmítala nás máma s tím, že je jí pořád špatně? Naučili jsme se pečovat a zapomínat na svoje potřeby. Křičel táta hodně? Nepochybovali jsme, že má pravdu a vždycky to končilo pocity viny. V našich současných vztazích se nám opakují nejen známé způsoby chování u partnera, ale i naše známé reakce z dětství.

Opakujeme dětské vzorce

Jako děti chceme dosáhnout jediného - být milovaní a v bezpečí. Je to tak silná motivace, že se i teď často uchýlíme k podobné strategii. Couváme před partnerem, který na nás zbytečně křičí, a ještě se omlouváme. Pečujeme o zranitelnou partnerku a cítíme, že nás potřebuje. O někom, kdo je na nás hodný, často říkáme, že je nezajímavý nebo nudný. Ve skutečnosti tím říkáme: „Nenutí mě trpět způsobem, kterým se trpí, když je láska opravdová.“ Nakonec zůstane zvláštní pocit prázdna a my jdeme z jednoho vztahu do druhého nebo zakládáme Tinder. Taky zkoušíme být sami a říkáme, že jsme ještě nenašli toho pravého nebo tu pravou. Čím dál víc se ale sami i cítíme. Kamarádi nám nejčastěji řeknou, ať si najdeme někoho jiného nebo si prostě pořídíme „toho hodného„ nebo „tu nekomplikovanou“. Tyhle rady jsou ale k ničemu. Nedají se zrealizovat. Cesta z kruhu ven ale přece jen existuje: raději než ignorovat svoje vlastní pocity, hledejme způsoby, jak reagovat méně jako dítě a více jako dospělý.

Všechno je s vámi v pořádku

Cítíte se zahnaní do kouta, když na vás partner zase zvyšuje hlas? Možná jste do teď automaticky reagovali tím, že je to vaše chyba. Nebylo by lepší uvědomit si, že řešení věcí křikem je partnerova potíž a vy u ní nemusíte být? A co když vás partner často poučuje? Místo okamžitého pocitu selhání je možné odpovědět: „Takový/á jsem a je to v pořádku!”

Vy jste totiž úplně, ale úplně v pořádku. Je možné vás milovat a přijmout vás takové, jací jste. Považujme tohle za jeden z klíčů ke štěstí, které už neodejde. Jakmile odhalíte svoje staré dětské reakce, ucítíte najednou svobodu odpovědět partnerovi jinak a nově. Nemusíte ho opouštět. Jen možná uvidíte, že u nich doma byl křik strategií jak přežit. Třeba nekřičí na vás, ale vlastně tak trochu na svoji mámu…

Buďte si jisti, že každý svoji soukromou sbírku uzlíků, traumat a problémů z dětství vlastní. Dost možná vás tahle partnerova výbava i přitahuje, protože „sedí“ k té vaší. Je ale už jen na vás, jestli se necháte zraňovat stále stejným způsobem nebo se zhluboka nadechnete a nabídnete pochopení: sobě, partnerovi a vašim vnitřním dětem.

Radí Mgr. Alžběta Protivanská - psycholožka, psychoterapeutka, průvodkyně ke svobodné duši