Historie automatické pračky a profesionálního prádelenství nesahá příliš daleko do minulosti. Profesionálnímu a kvalitnímu praní, jaké nabízí například skupina Elis, jeden z největších hráčů v oblasti profesionálního prádelenství nejen v České republice, předcházely i velmi jednoduché postupy. Historie praní totiž sahá až do dob, kdy lidé neznali ani mýdlo a oděv čistili za pomoci ježčí kůže. A to není všechno. Toto zdánlivě obyčejné téma ukrývá mnoho zajímavého!

 Praní nebylo odjakživa ženskou prací

Ve starém Římě měli praní na starost muži. Oblečení se ve starověkém Římě nejdříve vypralo v kádích naplněných bělicí hlinkou, louhem, močí a vodou, kde je nohama ušlapávali a dupali valchaři (tzv. fullones), což byli muži, kteří se živili praním prádla. Ti poté prádlo vyždímali a vymáchali v čisté vodě a pověsili před dveře prádelny, aby uschlo.

Když bylo prádlo suché, načechrali vlnu pomocí bodláků nebo ježčí kůže. Právě vlna byla totiž nejčastějším materiálem pro výrobu oděvů ve starém Římě. Stejný postup zvolili i ve starém Egyptě, kde byl dokonce z tohoto důvodu znakem pro praní hieroglyf představující dvě nohy ve vodě.

Oblečení poté valchaři vyvěsili nad speciální koš s hořící sírou, což mělo bělicí účinek. Umíte si ale představit, že oděv po takovém rituálu opravdu nevoněl.

Od valchy k prvním patentům na pračku Největší skok ve vývoji praní však přinesl vynález valchy, které se původně říkalo prací deska.

Oficiálně se neví, kdy vlastně valcha vznikla. V České republice se ale používala běžně až do 50. let 20. století, kdy ji zcela vytlačily pračky.

První anglický patent v kategorii praček byl vydán již v roce 1691 a v polovině 18. století začaly pokusy o sestrojení praček. V roce 1782 vydal Henry Sidgier britský patent na rotační bubnovou pračku a za téměř 10 let sestrojil Edward Beetham pračku, která prala pouze proudem vody. Jednou z prvních inovací v technologii praček bylo použití uzavřených nádob, které měly drážky nebo pádla.

S rozvojem průmyslové revoluce se koncem 19. století začaly vyrábět prací stroje použitelné zpočátku v prádelnách, nemocnicích a později i v domácnostech.

„Právě v tom období, v roce 1883, francouzská rodina Leducqů založila prádelnu Grandes Blanchisseries de Pantin, předchůdkyni firmy Elis,“ vysvětluje Jana Puškáčová historii společnosti Elis.

Tehdy se pralo v jednoduchých pracích nádobách ve tvaru půlválce na nohách, dno bylo vyloženo roštem z dřevěných lišt a proti němu se kývalo další půlválcovou valchou. Mezi těmito dvěma valchami se prádlo třelo tak dlouho, až se vypralo. Takto prané prádlo bylo ale velmi mechanicky namáháno, a proto se ničilo, zvláště pak jemnější tkaniny. Proto se postupně měnil tvar a uložení třecích ploch, které byly nadlehčovány vodou nebo různými mechanismy, aby nedocházelo k tak velkému opotřebování látek

K odstranění vody z vypraného prádla se užívaly ždímačky, ale po vynálezu elektřiny se místo ždímačky začala používat odstředivka jako nedílná součást tělesa pračky. Před zavedením elektřiny totiž odstředivka stála v prádelnách samostatně. Pračky byly dřív velice robustní konstrukce, protože odstředivka byla zpočátku přidělána v tělese pračky napevno.

Teprve uchycení bubnu odstředivky na pryžových silentblocích, které zachytávaly silné vibrace způsobené nerovnoměrným rozložením prádla uvnitř bubnu, dovolilo vyrábět lehké plechové kombinované pračky s odstředivkou. Takovéto praní bylo již jednodušší, avšak zabíralo stále mnoho času. Prádlo se muselo prát, odstřeďovat, máchat a znovu odstřeďovat, a to za neustálé přítomnosti člověka. To se ale změnilo vynálezem automatické pračky, která spojila všechny úkony při praní do jednoho bubnu za řízení nastavitelného programátoru, a tím člověku ušetřila spoustu času.

Nesmíme se divit, že například takové mýdlo z dob minulých mělo velmi málo společného s dnešními voňavými pracími prášky. Mydlářské řemeslo nebylo totiž zrovna nejčistější a nejpříjemnější.

Mýdlo se dříve vyrábělo z nekvalitního tuku a kostí. Přidáme-li k tomu špatně větranou dílnu v suterénu, nelze se divit, že mydláři měli většinou hodně těžký život. Ještě horší bylo, že jejich výrobky často nešly na odbyt. Spousta hospodyň si totiž mýdla vařila doma sama. Teprve těsně před první světovou válkou si mydláři začali pořizovat parní kotle a měnit zvolna řemeslo v průmyslovou výrobu.

Výběr pracího prášku se odvíjí od dvou kritérií: Zda má být ve formě prášku, nebo gelu a na jaké prádlo je určený. Na velmi znečištěné oblečení a pro bělící efekt je lepší volbou prášek, protože obsahuje bělidlo. Univerzálnější prací prostředek, který je vhodný pro barevné prádlo, je prací gel. Důvodem je absence bělidla a optických rozjasňovačů, které zapříčiňují blednutí barev.