Hvězda, lyra, ale také lebka. Stavby se zcela nečekanými půdorysy i tajemnou symbolikou najdete na zámku ve Žďáru nad Sázavou a jeho okolí. Jde o oslavu barokní gotiky a jejich autorem není nikdo méně významný než geniální architekt italského původu Jan Blažej Santini Aichel.

Pokud milujete jeden z nejpestřejších architektonických směrů historie, který odborníky nepřestává fascinovat dodnes, s návštěvou Žďáru nad Sázavou byste neměli otálet. Co všechno je na zámku i v jeho okolí k vidění? Pojďme se na jednotlivé klenoty podívat podrobněji.

Bazilika Nanebevzetí Panny Marie

Cisterciácký klášter ve Žďáru nad Sázavou byl založen v polovině 13. století mnichy řehole sv. Benedikta z Nursie. Ti si tehdy za svůj domov vybrali neobydlené území na pomezí Čech a Moravy, a protože bujný lesní porost museli nejprve vypálit, tzv. „vyžďářit”, byl na světě název jak samotného kláštera, tak později i města.

A kde je řád, tam je i významná církevní stavba, zde je to Bazilika Nanebevzetí Panny Marie. Původně gotickou trojlodní protáhlou stavbu s délkou 78 metrů roku 1689 zachvátil požár, který zapříčinil zřícení tří západních kleneb hlavní lodě. Tehdejší opat Zaunmiller a pak především Wagner se snažili vzniklé škody opravit. Roku 1705 však přichází osvícený a energický opat Václav Vejmula, který se rozhodl, že z baziliky vytvoří poutní barokní centrum. Proto do Žďáru pozve již tehdy významného architekta Jana Blažeje Santini Aichela, který se úkolu s nadšením ujme a za pár let, i přesto, že pracoval pouze na interiéru, nikoli exteriéru, bazilice vdechne jedinečnou barokní podobu.

Renovace byla dokončena v roce 1722 a největším unikátem je tu vložení mostových varhanních empor do příčné lodi před kněžištěm. Ty vynikají hlavně svojí netypickou konstrukcí, ale i uměleckým ztvárněním. Dominantou celého prostoru je ale hlavní oltář, který se pyšní původním obrazem Leopolda Michaela Willmanna i plastikami od Řehoře Thenyho.

O jedinečnosti díla napovídá i skutečnost, že byl Kostel Nanebevzetí Panny Marie v roce 2009 povýšen na baziliku minor. Učinil tak papež Benedikt XVI., čímž ji zařadil mezi stavby, které jsou pod zvláštní patronací papeže. V Česku má tento významný titul pouhých patnáct staveb.

Studniční kaple

Vedle konventní budovy, ve které žili mniši, restauroval Santini kolem roku 1710 desetibokou centrálu studničního stavení. Ta se nacházela při jižním křídle konventu a architekt ji vyzdobil v duchu barokní gotiky. V 19. století bylo zbořeno jižní a východní křídlo konventní budovy, a tak dnes stojí Studniční kaple samostatně v prostoru Rajské zahrady.

Prelatura

Prelatura je osobní sídlo opata, a protože Vejmluva byl s dosavadními díly Santiniho velmi spokojen, svěřil mu i tuto barokní novostavbu. Budova byla koncipována coby osmistěn, provázaný dvojicí nižších křídel nad obdélnými půdorysy. V interiéru na první pohled upoutá hlavní halové schodiště a také celá řada sakrálních výjevů.

Nástropní malbu prelatury Nebeská blaženost cisterciáků a benediktinů vytvořil v roce 1734 Karel František Töpper. V centrální části se pak nachází výjev sv. Benedikta, jak předává svou řádovou

řeholi Bernardu z Clairvaux. Scéna připomíná založení cisterciáckého řádu, který vznikl jako reformní hnutí benediktinů.

Hřbitov

I místo posledního odpočinku může být jedinečným architektonickým dílem, zvlášť pokud jeho návrh dostane na starosti někdo symbolikou tak okouzlený, jako byl právě Santini. Žďárský hřbitov byl dokončen už roku 1709 a určený byl pro oběti moru, který ale naštěstí do kláštera nikdy nedorazil.

Santini tu rozmístil hned tři kaple, které stojí na vrcholech půdorysného trojúhelníku hřbitova. Ty jsou pro některé symbolem lidské lebky, pravděpodobnější je ale varianta pocty Nejsvětější trojici, jíž je také hřbitov zasvěcen. Zajímavostí hřbitova je také socha Anděla Posledního soudu, která je umístěna ve středu trojúhelníkového hřbitova a která pochází z dílny Řehoře Thenyho. Symboliku trojúhelníku porušil roku 1755 opat Bernard Hennet, když nechal dostavět ještě čtvrtou kapli.

Legendy pak vyprávějí, že zvláštní energie, která na hřbitově panuje, dokáže oživit i mrtvého. Stalo se tak prý alespoň v případě upíra Ulricha, který zaživa býval správcem žďárského panství.

Hospodářský dvůr Lyra

Hospodářská samostatnost byla v 18. století jedním z klíčových parametrů úspěchu každého řádu a dobře to věděl také opat Vejmluva. I proto si kolem roku 1720 nechal Santinim vystavět hospodářský dvůr. Půdorys má tvar hudebního nástroje lyra a jde o jednoduché soustavy užitkových budov. Architekt ho vystavěl na břehu Bránského rybníka.

Hospodářský dvůr Lyra je do současnosti sice zachován, částečně byl ale poškozen mnoha nevhodnými úpravami. Dnes je Lyra stále využívána coby hospodářský dvůr rodiny Kinských, která zámek spravuje do současnosti.

Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře

Coby vrcholné Santiniho dílo nejen ve Žďáru nad Sázavou lze označit Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na nedaleké Zelené hoře. Opat Václav Vejmluva ho nechal vystavět jako bezprostřední reakci na nalezení živé tkáně v hrobě Jana Nepomuckého ve Svatovítské katedrále, která byla objevena 15. dubna 1719. Příprava stavby byla zahájena hned poté, tedy ještě před kanonizací Jana Nepomuckého. Není se ale čemu divit, o opatovi Vejmulovi je obecně známo, že byl velkým ctitelem tohoto světce.

Projektu se opět chopil Santini a postupoval podle přesně daného zadání opata. Ten si přál nový svatostánek s celou řadou symbolů, čemuž architekt, který s Vejmluvou sdílel jak lásku ke křesťanské symbolice, tak i té kabalistické, rád vyhověl.

Na Zelené hoře si tak můžete prohlédnout poutní místo, které se tehdejší architektuře zcela vymyká. Santini pojal projekt s individualitou jemu vlastní s tím, že se řídil zadáním opata ohledně obrazce hvězdy, která tu má klíčovou úlohu. Důležitou roli ale hraje i číslo pět; podle legendy se nad tělem světce objevilo právě pět hvězd.

Santiniho Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého nebyl patřičně doceněn ještě mnoho let po dostavbě. Na konci 19. století se o něm například architekt Friedrich Radnitzký vyjádřil jako o zjevu výtvarně záhadném. Santinimu nicméně dává plnými hrstmi za pravdu současnost, kdy byl svatostánek, věnovaný Janu Nepomuckému, zapsán na seznam kulturního dědictví UNESCO.