V dřívějších dobách znamenal svátek sv. Patrika především čas pro rodinu a příležitost k návštěvě kostela, přemítání o životě a práci patrona, nejdůležitějšího a nejzáhadnějšího kazatele Irska. Až do konce sedmdesátých let zákon nepovoloval 17. března otevření žádné hospody a svátek se slavil zejména sportovními utkáními (jednalo se o typické keltské sporty), občasným ceili (irský tanec) a historkami vyprávěnými u krbu.

Ti skutečně zapálení se vydávali na svatou pouť na horu Croagh Patrick, pojmenovanou po svatém Patrikovi, v hrabství Mayo. Cesta byla velmi kamenitá, ale většina poutníků ji přesto (nebo právě proto) šla bosky.

Postupem času se ale náboženský svátek, oslavující příchod zajatého otroka před patnácti stoletími změnil v hromadnou párty, kdy každý zpívá, tančí a polovina anglicky mluvícího světa se hlásí k irským předkům.

Přestože některé prameny uvádějí, že svátek svatého Patrika nemá irský původ, nic to nemění na tom, že je přeplněný irskými národními symboly. Prostě 17. března se zazelená cokoliv. Irové považují svatého Patrika za svého patrona. Zelená barva, jejímž znamení se den, kdy světec zemřel, nese, má symbolizovat obrovské zelené plochy a lesy, které se v Irsku nacházejí. Ne nadarmo se říká, tak jak je zelená tráva v Irsku, není nikde jinde na světě. Dalším symbolem je barva roucha, ve kterém je svatý Patrik tradičně vyobrazován. Kromě zelené barvy je nejvýznamnějším symbolem tohoto svátku trojlístek. Lidé si ho malují na obličej, vyobrazují ho na pokrmech, nosí třeba trojlískové brýle, špendlí si ho na oblečení, ale naleznete i různé pokrmy dekorované trojlístky.

Nicméně k jeho symbolice se váže poetická legenda, která tvrdí, že v době, kdy svatý Patrik šířil křesťanství mezi zatvrzelými domorodci, použil trojlístek coby učební pomůcku k vysvětlení principu svaté trojice. Na něm přihlížejícím ukazoval, jak tři nezávislé elementy mohou tvořit jeden smysluplný celek. V zeleném Irsku hojně dostupnou učební pomůcku po něm potom přejali i jeho následovníci a postupem času se stal trojlístek nejznámějším atributem tohoto světce.

Jak se po světě slaví sv. Patrik

Velmi populární jsou oslavy v Americe. První oslava tady proběhla roku 1737 v Bostonu. Od roku 1962 se na novém kontinentě také dodržuje tradice barvení řeky Chicago na zeleno. Víceméně omylem ji pracovníci kontroly životního prostředí obarvili, když se snažili zjistit odkud je vypouštěn nelegální odpad do řeky. Použili zelené rostlinné barvivo a tak je napadlo, že by nebylo od věci, podobně obarvit řeku na počest svátku svatého Patrika. Nápad se ujal a od té doby se část řeky Chicago na počest svátku svatého Patrika barví na zeleno. A jako v Irsku se nakonec barví na zeleno úplně vše.

V dnešní době Američané barví řeky a sjezdovky na zeleno, tisíce jich pochodují za dudáky, prodávají zelené pivo a zelené housky, barví si obličeje (ano - na zeleno) a utrácejí hromady dolarů za trojlístky.

Stejné je to i v Austrálii, kde asi 7 milionů lidí tvrdí, že má irské předky, na Novém Zélandě, v Kanadě a ve většině Evropy. I šejkové v Abu Dabi si připíjejí na svatého Patrika zeleným šampaňským koktejlem a v Moskvě, kde kdysi uznávali jen chlapské přehlídky, je Nový Arbat
vdoslova nacpaný rodinami, jen aby všichni viděli mažoretky třesoucí se zimou. Kdekoliv na světě jste - najednou je jaksi jednoduché stát se na den Irem.

Populární tradice oslav vznikla v Americe

Průvody, které se v tento den pořádají po celém světě, mají svůj původ právě v USA. Částečně vznikly jako prostředky k odvodu branců v průběhu převratů a občanských válek a částečně jako kulturní projev irských imigrantů, kteří přijeli v osmnáctém a devatenáctém století. Tito osadníci, cizinci v cizí zemi, chtěli slavit své kořeny jak nejlíp uměli - slavnostními pochody, hudbou, hodováním a vyprávěním historek.

První osadníci, kteří přišli v osmnáctém století, byli napůl Irové a napůl Skoti - drsní průkopníci, jejichž rodiny pocházeli z válkou zmítané pohraniční oblasti mezi Anglií a Skotskem. Tito hrdí nekonformní protestanti zakládali obce v Pennsylvánii a Marylandu a rozšiřovali své pozemky až do nitra Divokého západu. Stovky jich zemřely rukama neméně hrdých rodilých Američanů, životní podmínky byly kruté a potěšení bylo málo. Byla to dlouhá a krvavá cesta.

Další příliv irských osadníků se datuje do poloviny devatenáctého století. Byli to zejména katoličtí farmáři, utečenci, kteří se zachraňovali před "velkým bramborovým hladomorem", podvyživení, emocionálně unavení a politováníhodně chudí. Nejdříve se začali usazovat na východním pobřeží, ve městech jako Boston a New York, pracovali za babku jako pomocné síly na stavbách a jako dělníci a okamžitě začali být považováni za spodinu. Až příliš často se na pracovních inzerátech objevoval zlověstný nápis: "No Irish Need Apply", tedy "Irové se nemusí hlásit".

Pro obě tyto irské skupiny znamenal Den svatého Patrika možnost, jak povzbudit morálku, vzdát čest své rodné zemi a hlavně - dokázat, že se nenechají pokořit. Pouliční průvody, pochodující kapely, kluby a společnosti pomohly vytvořit tradici, kterou si později přisvojily irské komunity po celém světě. Byli to tito kurážní pionýři, kteří udali podobu oslavám Dne svatého Patrika, jak je známe dnes.