Prohlubující se klimatická krize vede v posledních letech k přijímání úmluv, strategií a opatření, které mají za úkol snížit negativní dopady, jež má lidská činnost na naši planetu, a adaptovat se na ty změny, které již nelze zvrátit. V evropském kontextu tyto snahy zastřešuje hojně kvitovaná Zelená dohoda pro Evropu, tzv. Green Deal, která zavazuje státy Evropské unie ke snaze o uhlíkovou neutralitu do roku 2050.

Její součástí je i cíl snížit emise skleníkových plynů, vyprodukovaných ve státech EU do roku 2030 o 55 % oproti roku 1990. Dosažení těchto cílů jednotlivými státy, potažmo městy, je řízeno jejich vlastními mitigačními a adaptačními strategiemi. Jaké projekty ve velkých evropských městech konkrétně vznikají?

Ve světle zhoršujících se klimatických podmínek a uvědomění si negativ konzumního způsobu života se velká města snaží o změnu svého fungování a chování svých obyvatel směrem k udržitelnosti. Výjimkou není ani hlavní město Praha, která si ve svém Klimatickém plánu do roku 2030 stanovila hned několik oblastí, v nichž se snaží o pozitivní změny. Podobně, jako je tomu u ostatních měst, se jedná o změny v energetice, dopravě nebo stavitelství, přechod na cirkulární ekonomiku či důraz na problematiku tzv. modrozelené infrastruktury.

„Vyhnout se klimatické změně nelze. Nicméně lze přijmout taková opatření, která negativní dopady této změny zmírňují a město klimatické změně přizpůsobí – tedy adaptují. Konkrétních případů dobré praxe je přitom nepřeberné množství. V rámci pražského Klimatického plánu realizujeme mnohá opatření, například živý zásobník projektů k adaptaci, který jednou ročně analyzujeme, zjistíme, jak se na projektech pokročilo, jaké jsou jejich přínosy, a přidáme další schválené projekty. Tento zásobník je pro zájemce veřejně dostupný na webových stránkách,“ komentuje situaci v Praze specialistka adaptace Tereza Líbová z Odboru ochrany prostředí Magistrátu hl. m. Prahy.

Nejvýznamnějšími projekty z hlediska mitigace jsou výstavba bioplynové stanice, která bude vyrábět biometan z organického odpadu, projekt nového energocentra využívajícího teplo odpadní vody z ústřední čistírny, a v současné době se pracuje i na vytvoření platformy cirkulární ekonomiky. Adaptační projekty jsou zaměřené na modrozelenou infrastrukturu, zjednodušeně řečeno přetváření veřejného prostoru pro občany metropole z hlediska rozlohy i pobytové kvality. S čím zajímavým v této oblasti přišla jiná evropská města?

Milán

Hlavní město Lombardie na severu Itálie je domovem nejen pro tři miliony obyvatel, ale také pro dvě rezidenční věže v centru města, které jsou kompletně pokryty zelení. Tyto dvě „zalesněné“ budovy nesoucí název „Bosco Verticale“ – tedy vertikální les – poskytují útočiště tolika stromům, kolik byste našli v jednom hektaru lesa. Ačkoliv půdorys budov zabírá jen 1 900 m², zelená plocha, která je na vertikálních zahradách vysazena, je velká 20 000 m². Zeleň na těchto stavbách tak ročně vyprodukuje 19 tun kyslíku a pohltí 20 tun oxidu uhličitého.

Tyto stavby byly předzvěstí současných mitigačních a adaptačních opatření, v jejichž rámci se Milán mimo jiné rozhodl do roku 2030 vysadit 3 miliony stromů – jeden za každého obyvatele. Stromy nejenže čistí vzduch, pohlcují emise, které se ve městě tvoří, a napomáhají biodiverzitě, ale také ochlazují prostředí, v němž se za horkých dní bez přítomnosti zeleně tvoří tzv. „tepelné ostrovy“ rozpálených silnicí a budov. Pro tento ambiciózní plán se navíc město spojilo s Polytechnickou univerzitou v Miláně, která aktivně pracuje na určení nejlepší skladby druhů stromů a nejlepších míst pro jejich umístění, aby byl jejich potenciál využit naplno.

Milán také proměnil velkou část svých veřejných prostranství v pěší a cyklistické zóny, snížil plýtvání jídlem o polovinu a do roku 2030 plánuje mít plně elektrifikovanou městskou dopravu. Je tak jediným italským městem a zároveň jedním z 54 měst, které jdou stále po cestě, která byla vytyčena Pařížskou dohodou o změně klimatu z roku 2015.

Barcelona

Španělská Barcelona představila světu svůj koncept tzv. superbloků už v 90. letech minulého století. Jedná se o bloky obytných domů, fungujících jako jeden celek o velikosti 400 x 400 m, v jehož rámci silnice slouží téměř výhradně pěším nebo rekreačním cyklistům. V ulicích mezi jednotlivými bloky je s výjimkami zakázáno užívat motorová vozidla a rychlost, kterou se zde můžete pohybovat, činí 10 km/h. Ulice jsou plné zeleně a přispívají ke kvalitě životního prostředí i života místních obyvatel. Počet zelených ploch ve městě tak vzrostl až o 10 %. S přibývajícími superbloky se snižuje počet cest soukromými motorovými vozidly, přičemž si Barcelona vytyčila ambiciózní cíl, aby se v jejím rámci do roku 2024 uskutečnilo 82 % všech cest pěšky, na kole nebo městskou hromadnou dopravou. Z původně pár individuálních případů těchto komunitních oblastí se v posledních letech stal trend a Barcelona plánuje na svém území zavedení přes 500 superbloků, což odpovídá rozloze sedmi set fotbalových hřišť.

V následujících letech má také ve městě přibýt 32 km čistě pěších ulic, síť cest pro cyklisty se má zvětšit o 40 %, a autobusová doprava bude posílena silničními proudy se zvýšeným maximem rychlosti 67 km/h, díky čemuž se bude možné dostat z jedné strany města za druhou za zhruba 35 minut.

Londýn

Nízkoemisní zóna byla v Londýně poprvé představena v roce 2008. Jednalo se o oblast v centru města, která povolovala vjezd aut s vysokými emisemi pouze za poplatek. S neustupujícími klimatickými změnami ale i s přibývajícími obyvateli (a tedy i vozidly v provozu) přibyla potřeba ráznější akce, kdy došlo k revizi této zóny. Před třemi lety místo ní začala fungovat tzv. ultra nízkoemisní zóna (ULEZ) – ta je oproti své předchůdkyni rozsáhlejší, přísnější a funguje 24 hodin denně, 365 dní v roce.

Přísná pravidla, která zóna nastavuje, ukládají všem, jejichž vozidlo nesplňuje evropské standardy, zaplatit denní poplatek 12,5 liber (přičemž autobusy či kamióny, které nesplňují požadavky, platí 100 liber/den). Vozidel, která objem povolených emisí přesahují, je přitom v Londýně nemálo. Jen za první čtyři měsíce svého fungování ULEZ zařídila zásadní redukci vozů nesplňujících emisní podmínky v centru města o 39 tisíc vozidel denně, tedy pokles o 63 %. Ve stejném období to znamenalo i 20% snížení celkových emisí, které se v centru Londýna vyprodukovaly.

Od zavedení tzv. ULEZ zóny došlo k jejímu několikerému rozšíření. Nejenže jde o způsob, jakým se město snaží přispět k boji s klimatickou změnou, ale zároveň tím bojuje se špatnou kvalitou ovzduší, se kterou se obyvatelé tradičně potýkají. Tento ambiciózní krok inspiroval i mnohá další města, která po vzoru Londýna postupně začínají zavádět podobné zóny.

Ačkoliv se tedy většina měst vydává podobnými cestami, které povětšinou spočívají v postupné změně chování, najdeme mezi nimi i osobité projekty, které mohou sloužit jako inspirace dalším, kteří ji tváří v tvář klimatické změně hledají.